Krysy se smrti nebojí

Jenny už dávno všechno vzdala. Nakonec i snahu ukončit vlastní život.
Když dostane za úkol zaučit nového rekruta gangu, poznává v něm odraz svého minulého já a vidí vlastní chyby, které ji přivedly až na samé dno.
Kyberpunková povídka Krysy se smrti nebojí propojuje akci, černý humor a svižné dialogy s tématy viny, vykoupení a hodnoty lidského života.  

„Nikdy nevíš, kdy někomu do klobouku hodíš tu správnou minci, která mu změní život.“   ‫                ‫      ‫    ‫                           ‫      ‫    ‫               ‫      ‫    ‫                     ‫      ‫    ‫                    ‫      ‫    ‫                     ‫      ‫    ‫                     ‫      ‫    ‫                 ‫                ‫      ‫    ‫                    ‫      ‫    ‫           ‫               ‫      ‫    ‫          ‫                     ‫      ‫    ‫                     ‫      ‫    ‫                    ‫      ‫    ‫                      ‫      ‫    ‫              

„Navrhuji změnit směr.“

„Já vím, že navrhuješ,“ odsekla Jenny.

„Mohu převzít řízení a bezpečně vymanévrovat,“ oznámil klidný ženský hlas umělé inteligence.

„Seru ti na to,“ zamítla ostře.

„Při této rychlosti, výšce a směru zhruba za minutu narazíme do poměrně vzrostlé lípy, a to by znamenalo konec pro nás obě. S pravděpodobností devadesát sedm celých dvě procenta ti knipl prorazí spodní čelist, rozdrtí hrtan a přerazí vaz. Nemluvě o dalších závažných zraněních, ale jelikož bude tvůj krk napíchnutý na kniplu, už ti nemusejí dělat starosti. A mě nejspíš zrecyklují, protože poškození bude natolik závažné, že se oprava jednoduše nevyplatí. Ovšem, máme mizivou šanci, že půjde o velmi starý a prohnilý strom, v takovém případě možná přežiješ, ale protože máš fakticky na hovno zdravotní pojistku, nikdo tě už nesešije do použitelného stavu. Žádní nanoboti, žádné bionické implantáty. Nada. A tomu já říkám konec pro nás obě,“ pronesla umělá inteligence v režimu nastavení mírného sarkasmu se špetkou vulgarity.

Jenny zkřivila tvář zhnusením a nervózním pohledem zkontrolovala knipl ve svých dlaních. Odhodlaně ho sevřela a přidala plyn.

„Ach, už rozumím, sebedestrukce,“ odtušil přátelsky robotický hlas s nádechem radosti z pochopení situace.

Řidička si otřela slzy z očí.

Krajina za okny ubíhala čím dál rychleji. Jenny už byla myslí mimo tento svět. Najednou si užívala jeho poslední okamžiky, vůni koženého potahu sedaček, zrychlení, které jí tlačilo záda do opěrátka, míhající se zeleň za okny a blikající kontrolky na palubním počítači, se kterými se za svou řidičskou kariéru ještě nesetkala. Byla to zvláštní poetická chvilka. Slaná slza něžně pohladila její rty. Už to bude.

Auto prudce zvedlo výšku. Jenny se zabořila do sedačky a čelem uhodila do kniplu. Podvozek stroje líznul korunu stromu. Účes lípy, vypadal jako by jí nepozorný holič zajel strojkem hluboko do vlasů.

Stroj přistál nedaleko stromu. Ohromená a rozklepaná Jenny vystoupila z auta na louku posetou opadaným listím a polámanými větvičkami. Vytáhla umělou cigaretu z vnitřní kapsy kožené bundy, vložila ji do úst a automaticky se pokusila šlukovat, přestože ještě nebyla aktivovaná.

„Co to, sakra, bylo?!“ rozčílila se a uhodila pěstí do kapoty.

„Antikolizní program,“ odpovědělo bezděky auto. „Nemůžu připustit nehodu, pokud je možné jí předejít. Navíc jsem pořád ještě v záruce, mám celý život před sebou na rozdíl od tebe.“

Jenny si promnula potlučené čelo. Jaká ironie. Hlavní důvod, kvůli kterému se v prvé řadě pokusila o sebevraždu jí v tom bránil.

„A jak to mám teď asi udělat, hm? Chtěla jsem tě vzít s sebou, ale já – já už prostě nemůžu…,“ odmlčela se a rozplakala jako malá.

„Přepočítávám,“ ozval se přívětivý ženský hlas z kokpitu. 

„Aaargh!“ odfrkla si vzteky Jenny a posadila se na kapotu.

Konečně aktivovala cigaretu a nastavila dávkovač nikotinu na nejvyšší možnou úroveň tak, že se pokusila stupnicové kolečko násilím přetočit za maximální hranici.

Potřebovala chvíli rozjímat. Byla na dně. To byla ostatně už dlouho, ale ten poslední kšeft tomu nasadil kardinální korunu. Už nemohla dál. Dávno nepřinášela do tohoto světa nic užitečného. Její vnitřní démoni tentokráte tvrdě zakousli a nehodlali svou kořist pustit jen tak.

„Navrhuji ještě zůstat na živu,“ ozvala se po chvíli kalkulací umělá inteligence.

„Cože?! Na to jsi jako přišla po pěti podělanejch minutách výpočtů?“ zajíkala se pohrdavě Jenny.

„Ano. Přesněji po čtyřech minutách a třiceti sedmi sekundách.“

„Aaargh! A můžeš mi aspoň říct proč?“

„No nebyly to zrovna snadné výpočty a myslím, že ty bys to rychleji nezvládla. Statistika a tak...“

„Ne, ty krávo plechová! Proč navrhuješ zůstat na živu, smím-li to zatraceně vědět!“

„Pravděpodobnost toho, že ještě někomu sehraješ v životě důležitou roli, která by se ti mohla zprvu zdát i banální, je poměrně vysoká.“

„Já?“

„Ano, na světě jsou mraky lidí. Nikdy nevíš, kdy někomu do klobouku hodíš tu správnou minci, která mu změní život. Jestli chceš zpochybňovat moje výpočty, klidně si to zkus sama, mohu poradit se základní matematikou.“

„Strč si svou matiku do…,“ Jenny se odmlčela, …kufru až někam za rezervu.“

„Nemám rezervu.“

„Aaargh!“

„Kromě toho, nerada bych skončila na recyklační lince. Pravděpodobnost reinkarnace mluvícího dopravního prostředku je prakticky nulová.“

Jenny nezaujatě zhasila umělý plamínek cigarety a seskočila z kapoty. Otřela si slzy. Ještě to zkusí.

„Byla má pomoc užitečná? Ohodnoť prosím přínos umělé inteligence a pomoz naší společnosti se dále rozvíjet! TekRobotics a.s. vytváříme s…“

„Drž hubu!“ okřikla Jenny vlezlou reklamu a zapadla na místo řidiče.

„Jsem ráda, že jsi zpět. Můžeme vyrazit? Mám pustit jednu z tvých oblíbených skladeb? V nastalé situaci ovšem nedoporučuji The Sound of Silence, necháme ji na příště. Namísto toho mohu doporučit třeba moderní techno. Je prokázáno, že stupidní opakující se rytmy pomáhají…“

„Hlavně zmlkni, nebo si to ještě rozmyslím,“ přerušila řidička a odhodlaně se připoutala.

„Začínám si na tvé vyhrožování zvykat, takže ho protentokrát přejdu bez poznámky.“

Jenny se pousmála.

„Byla má pomoc užitečná? Ohodnoť prosím – jen si dělám prdel, startuj už!“

Sportovní model Wasp od firmy TekRobotics se sebevědomě vznesl do vzduchu.

Jenny milovala řízení. Patřila mezi pár fajnšmekrů, kteří si nechávali do svých aut montovat knipl a instalovat možnost ručního ovládání vozidla. Byla to její vášeň. Šlo o docela drahý a náročný špás. Splnit všechny podmínky a zaplatit veškeré poplatky spojené se získáním řidičské licence byl běh na hodně dlouhé a drahé trati. Ona to však zvládla už ve svých dvaceti letech z úspor z prvních kšeftů.

Za peníze z poslední akce si koupila Wasp. Luxusní sportovní vozidlo s možností přepnutí na tryskový pohon a doletem na hranici stratosféry, které vlastnila sotva hrstka lidí ve státech. Ve výbavě se špičkovou umělou inteligencí Aldebaran třináct tečka dva, jejíž komplexnost nedala spát mnoha lidem, kteří hledali hranice mezi algoritmy a skutečným vědomím. Humanoidní roboti s inteligencí Aldebaran byli schopní učit se a rozvíjet své myšlenky a talenty stejně jako lidé. Některé páry si je dokonce pořizovaly k adopci v počátečním čistém nastavení nemluvněte. Žádný jiný dopravní prostředek něčím podobným ještě nedisponoval. Wasp byl první svého druhu.

Na palubním počítači se rozzářila ikona příchozího hovoru. Jenny ji zkontrolovala letmým pohledem. Do prdele.

„Soudě podle tvého výrazu, jsi určitě zaregistrovala, že ti volá Lucas. Mám to přijmout?“ zahlaholila umělá inteligence.

Jenny zakroutila hlavou.

„Chápu, že ses ještě před chvílí pokusila zabít, a pořád jsi plná emocí a tak. Ale jestli si bude Lucas myslet, že jsi pláchla, už se o to nebudeš muset příště pokoušet.“

Jenny polkla a otráveně vzdychla. „Tak to zvedni.“

„Jsi tam, svině?“ ozvalo se z reproduktoru.

Apatický výraz a obrácení očí v sloup. „Kde bych asi byla, co chceš?“

„Něco tu pro tebe mám, tak na to sakra šlápni a koukej přikvačit v tom předraženým fáru, který stálo životy dvou našich dobrejch lidí,“ připomněl Lucas, protože moc dobře věděl, jakou bolest tím způsobí.

Jenny zatnula čelisti a měla, co dělat, aby zadržela proud slz, který se jí tlačil do očí. „Jak chceš,“ procedila neochotně.

„Máš dvacet zatracenejch minut!“

Stihla to za dvanáct. Ne, že by se na setkání s Lucasem těšila, spíše řídila jako dálniční police z prastarých německých seriálů.

Čekal na ni na dvorku za svým čerstvě zrekonstruovaným domem. Rozvalený ve vydřeném měkkém křesle. Bionické nohy s hydraulickým posilovačem na plastovém stolku, doutník v ústech a stopy po kokainu pod nosem. Lucas se rád nechával vylepšovat, zejména, když měl všechny upgrady se slevou. Naproti němu seděl nějaký neznámý chlapík, který se snažil působit drsným dojmem, ale Jenny jeho přetvářku prokoukla. Neměla sice na lidi nějaký extra vytříbený čich, ale cizinec prostě nebyl nejlepší v přetvařování.

Jenny mívala z Lucase vždycky trochu strach. A nebylo to tím, že pomalu přestával připomínat člověka. Šlo spíš o jeho nitky, které sahaly hluboko do struktur TechRobotics. Výroba špičkových aut totiž nebylo zdaleka vše, čemu se tahle firmička věnovala. Jenže po těch posledních událostech byla prázdná a nedokázala cítit strach k nikomu a ničemu. Zbylo z ní jen chodicí maso, kosti a výčitky.

„Tady jsi, svině!“ zahulákal div mu nevypadl doutník z titanových čelistí.

„Ještě jednou mi řekni svině a já, přísahám bohu, vypálím tenhle fajnovej barák do základů!“ vyjela bez servítek na člověka, který ji mohl dát zabít lusknutím prstů.

Doširoka se usmál. „Už jsem se skoro bál, že tě ten poslední incident úplně rozžvejkal, a to bych pak pro tebe neměl pražádný využití…,“ Lucas si dal záležet, aby jeho výhružka zůstala chvíli viset ve vzduchu.

Vzhledem k dnešnímu menšímu dobrodružství se Jenny hrozbou smrtí upřímně pobavila.

„O co ti teda jde?“ nadhodila apaticky. Chtěla to mít konečně za sebou. Jet domů, opít se, sjet se a zapomenout na život a vše, co k němu patřilo.

„Krysy se smrti nebojí,“ konstatoval se zvráceným úsměvem, který zvěstoval vzrušení z věcí budoucích.

Jenny si promnula obličej. Tyhle sračky snad nikdy neskončí. Otočila se směrem k neznámému chlapíkovi a probodla ho zkoumavým pohledem.

Vypadal mladě, stejně jako všichni začátečníci, určitě mu nebylo více než dvacet let. Na sobě staré vybledlé oblečení pravděpodobně ze secondhandu. Nejspíš žádné lepší neměl, jinak by si ho dnes určitě vzal. Zpod vytahaného výstřihu mu vykukovalo několik neidentifikovatelných tetování. Působil dojmem zkrachovalce, který si dost možná prošel vězením a kdoví čím vším. Klasický nováček, jenž hledal útočiště u Lucasových Krys.

„Představím vás,“ zadusil krátké vypjaté ticho Lucas. „Tohle je ehm, K – Keith?“ luskl prsty směrem k mladíkovi.

„Kevin,“ opravil ho poslušně rekrut.

„Jasně, Kevin, je to zelenáč. A tohle je Jenny,“ ukázal na ni svým doutníkem. „Ale pro tebe spíš madam,“ doplnil.

„Těší mě, madam,“ odtušil s předstíraným sebevědomým Kevin.

Jenny odmítavě zakroutila hlavou. „Ráda bych řekla to samé, Kevine.“

Zmatení, které přeběhlo po Kevinově obličeji připomínalo čerstvého studenta vysoké školy na první přednášce z matematiky.

Lucas se škodolibě zakřenil. „Vy dva se budete nenávidět,“ poznamenal s vnitřním uspokojením.

Kevin se nervózně ošil. „Nemyslím, pane,“ pokusil se rozpačitě uvést věci na pravou míru.

Jenny si povzdychla.

Lucas sundal nohy ze stolu a důležitě se nahnul blíže ke Kevinovi. „My se teď nějakou chvíli neuvidíme. Až na tvý zkoušce. Do tý doby je Jenny tvůj kontakt, šéf a tvoje zatracená máma. Všechno řešíš s ní. Kapiš?“

Rekrut horlivě přikyvoval. „Jasný, kapiš. Rozumím, pane.“

Otřískaná cigareta, která si za ta léta u Jenny v kapse zažila své, mezitím našla cestu mezi její suché lepící se rty. Jenny na ni ani neměla chuť, jen potřebovala trapnou chvíli vyplnit nějakou činností.

„Neposer to, hochu,“ varoval Lucas se spikleneckým mrknutím.

„Ne, to určitě ne.“

„Tak držím palce. Jenny tě hodí domů.“

Protočení očí a potažení z cigarety.

„Ne, ne to je v pohodě, díky,“ oponoval zaskočeně Kevin.

Lucasův úsměv zmizel. „Jenny. Tě. Hodí. Domů,“ zopakoval velmi pomalu. Jeho hlas přitom změnil barvu na nelidsky kovovou.

„Aha, tak dobře, děkuji,“ přitakal zmateně.

***

Kevin zůstal stát jako opařený, když spatřil nablýskaný žluto červený Wasp zaparkovaný na příjezdové cestě za domem mafiánského bosse. Naštěstí se mu podařilo udržet ústa zavřená, nechtěl totiž působit jako ucho, co nikdy v životě nepoznalo luxus.

„Ne že mi to zasviníš, kluku. Myl ses dneska vůbec?“ sestřelila ho nepatřičnou otázkou, jakmile zpozorovala jeho ohromení.

„Jo, jasně,“ vyblekotal neupřímně.

„To byla řečnická otázka, Kevine.“

Jenny mu raději sama otevřela. Kevin nic nenamítal, nechtěl schytat další ponížení. Dneska už toho měl příliš. Chtěl zapadnout pěkně do bezpečí svého kutlochu a zahrabat se pod deku. Mít pro dnešek klid.

„Tak, kam to bude?“ pobídla ho Jenny, jakmile oba zapadli dovnitř a ukázala na obrazovku palubního počítače.

Kevin znejistil.

Byla to jedna z prvních zkoušek. V tuhle chvíli začne většině rekrutů vrtat hlavou, jestli je dobrý nápad zadat svou adresu do počítače partičky gangsterů. Co když se něco pokazí?

Jenny tenhle dril moc dobře znala. Zatím to bylo jen takové oťukávání. V tuhle chvíli už gang dávno věděl, kde rekrut přesně bydlí, otázka byla, jak se zachová. Většina lidí znervózní, a nakonec zadá svou skutečnou adresu, protože nedokáží přijít s ničím lepším. A to je v pořádku. Později je to začne nahlodávat a budou přirozeně poslušnější. Oni ví, že my víme.

Jen hrstka lidí dokáže rychle přijít s náhradní adresou, která dává smysl a v klidu se tvářit jakoby nic. I takoví mohou být užiteční, přestože jsou ochotní nalomit důvěru hned na začátku. Chytří a nezmatkují. Jen je třeba si na ně dávat větší pozor.

Nakonec jsou jen dvě možnosti, jak tenhle jednoduchý test kardinálně podělat. Zadat adresu někoho známého a vědomě ho tak ohrozit, děkujeme, tuhle páku jsme na tebe ještě neměli. Anebo zazmatkovat a zadat totální nesmysl.

Kevin vyťukal něco na displeji.

Jenny pozorněji prozkoumala cílovou destinaci a zaraženě nadzvedla obočí.

„Takže ty jako bydlíš ve výškovým obchoďáku na kraji ňákýho sračkovýho sídliště, Kevine?“

Rekrut zdrceně pokrčil rameny.

Tenhle parchant zřejmě nebude nejostřejší tužka v penále. Promnula si čelo.

„Tak ještě jednou, kluku. Budu dělat, že se to nestalo. Zadej tam adresu domů, ať už to máme z krku.“

Kevin jen zmateně bloudil zrakem po displeji.

Jenny docházela trpělivost.

„Tak hele…,“ vyštěkla, když jí to rázem došlo.

Von je to zasranej bezdomovec, problesklo jí hlavou, jakmile si lépe prohlédla jeho oděv.

„Ty jseš jako vágus?“ vyprskla neomaleně.

Kevin několikrát zamrkal a pohlédl ven z postranního okýnka. Nějak nemohl polknout další ponížení. Přikývl.

„Skvělý. Vopravdu skvělý, takže já povýšila na taxikáře smradlavejch bezďáků,“ zabědovala pohrdavě.

Kevin nereagoval. Chtěl se propadnout podlahou a už nikdy nevyjít na světlo.

Během zběsilé jízdy se Jenny trochu zklidnila. Vnímala ubíhající střechy budov za okny a konečně se dostavila ona známá poetická chvilka z rychlé jízdy. Přesně tohle milovala. Pro tyto okamžiky dýchala. Mozek zase vyždímal špetku dopaminu a ona se na chvíli přestala cítit jako nejzbytečnější mrcha na celé planetě. Něco náhle nahlodalo její pocit štěstí. Něco nepříjemného se drze vkrádalo mezi její mozkové závity. Něco jako výčitky.

Krátce pohlédla na Kevina. Seděl zařezaný jako hromádka neštěstí. Kdysi byla jím. Nicka. Od té doby se sice vytáhla, ale nikdy nepřestala mít pocit, že je neustále na dně.

„Hele, Kevine,“ odmlčela se, aby našla slova omluvy, dlouho je k ničemu nepoužila. „Sorry,“ vymáčkla nakonec nejistě.

Kevin jen zakroutil hlavou a mávl rukou ve vzduchu.

„Ne vážně, nechtěla jsem tě ňák urazit. Všichni jsme začínali s holou prdelí,“ pokusila se o lepší omluvu.

„Kašli na to. Vopravdu. Vo nic nejde,“ snažil se přejít omluvu. „Tohle je ale každopádně moc fajnový auto,“ pokusil se změnit téma.

Jenny se usmála a Kevin pochopil, že zabrnkal na tu správnou strunu.

„Jak mu říkáš?“ pokusil se navázat konverzaci.

„Nemohla jsem přeslechnout váš rozhovor a na toto téma mám hned několik návrhů,“ zazněla umělá inteligence.

„Skvělý,“ zhodnotila ironicky Jenny.

„Tak za prvé Nova, klidně mi postačí bez přídomku super, ale i to by byla možnost. Zní to energicky a stylově, přesně jako já. Za druhé to bude Pegas, skvěle se hodí, protože…“

„Drž hubu!“ vřískla Jenny a přerušila umělé myšlenkové pochody. „Žádný podělaný jméno nebude! Já nedávám blbejm věcem jména.“

„Budu dělat, že jsem to přeslechla,“ zabručela uraženě umělá inteligence.

„Proč vlastně ne, hromada lidí pojmenovává svý auta, a to nejsou bystrý jako tohleto,“ otázal se opatrně Kevin.

„Je to věc a ty maj tendenci se ztrácet. Věci by neměly mít jména,“ odmlčela se a přerovnala si myšlenky. „Ostatně ani někteří lidé,“ dokončila a pohlédla koutkem oka na Kevina.

Kevin se zamyšleně zamračil.

„Do prdele, kluku, říkám ti po dobrým, kašli na to! Víš, co je na konci týhletý naší šaškárny?“ vyjela na něj.

„Vím,“ odtušil. „V lochu jsem byl s jedním z vašich. S Karlosem, to on mě doporučil a řek mi jak se věci maj.“

„Tak, co tu děláš, sakra. Kolik ti je? Dvacet?! Připoj se k rozšířené realitě a dělej kraviny. Tohle není pro tebe.“

Myslela to vážně. Už měla dost umírání. A především umírání mladých děcek. Nechtěla se toho dál účastnit.

Kevin se pohrdavě zasmál. „Já nejsem žádný děcko!“ ohradil se.

Jenny zavrtěla hlavou. „Máš pade, chápeš to? Padesát posranejch procent, víc nedostaneš,“ varovala ho zoufale.

Kevin se usmál od ucha k uchu. „To je nejvíc, co jsem kdy měl.“

***

Ležela doma rozvalená na gauči a rozjímala. Dávka upravených nanobotů kolovala v jejich žilách. Všechno utlumili a vypnuli svět. Konečně. Trocha uvolnění.

Proč jen se kvůli tomu Kevinovi tolik rozčílila? Takových rekrutů jí prošlo pod rukama, takových mladých naivních ksichtů už viděla vyhasnout. Dost na to, aby byla dávno otupělá.

Lucas tuhle hru miloval, dávno pochopila, že to nedělá z tradice nebo kvůli bezpečnosti gangu, on už to dělal z čirého zvráceného potěšení. A především pro pobavení svých vlivných kámošů z TekRobotics.

Krysy se smrti nebojí.

Vybavila si svou zkoušku. Byla až příliš jednoduchá. Její sparing partner si na první dobrou prostřelil hlavu a ona měla cestu ke Krysám volnou. Byl to nějaký bezejmenný nuzák, jimiž město doslova přetékalo. Unesli ho, zmlátili a donutili hrát ruskou ruletu proti Jenny.

Zatracená ruská ruleta. Představovala velký filtr všech nováčků, jen opravdu zoufalí a zapálení rekruti byli ochotní něco takového podstoupit. Navíc se do gangu nedostal žádný informátor. Za něco takového je nikdo dost dobře neplatil. Byla to naprostá šílenost, která až neuvěřitelně fungovala. Každý, kdo prošel, okamžitě získal členství mezi Lucasovými Krysami s veškerým statutem. Všechno anebo nic.

Dodnes vídala trýznivý ksicht toho chudáka ve snech. Ta čirá zoufalost a panika, když zvedal revolverové dělo do ruky, aby si ho přiložil ke spánku. Lucas tehdy vsadil pět tisíc TekCoinů, že neprojde přes třetí kolo. Vyhrál.

Jenny si v návalu smutku a vzteku vstřelila další dávku nanobotů. Chtěla to všechno zase vyhnat z hlavy. Takových lidí umřelo a proč? Aby si mohla koupit drahé auto. Nenáviděla se, nenáviděla podělaný Wasp. Nenáviděla Kevina, který jí až příliš připomínal ji samotnou před patnácti lety. Ten kretén se určitě zastřelí přímo před jejíma očima.

***

Kevin se učil docela rychle, sem tam ho zaměstnala menším úkolem. Sem tam mu předhodila další test. Až na pár detailů si vedl dobře. Byl by pro rodinu přínosem. Jenže Jenny nechtěla, aby byl přínosem, nechtěla, aby se o to vůbec pokoušel. Ten zmetek jí pomalu ale jistě přirůstal k srdci. Zvlášť, když pochopila, co ho hnalo do průseru, sama kdysi dlužila velké peníze.

Měl za sebou čtyři roky vězení, seděl za podvody, krádež a vydírání. Typické hackerské ucho. Tu a tam něco zkusil a nechal se načapat. Šel do vězení s velkými dluhy a odcházel s ještě většími. Dávno neměl, co ztratit.

„Tak tímhle se budu cpát každej den. Zaručeně,“ oznámil nadšeně Kevin, když polkl sousto obyčejných smažených nudlí z fastfoodu pro třetí cenovou skupinu.

Jenny překvapeně nadzvedla obočí. „Jsou to jen vobyčený nudle s trochou fejkovýho masa.  Co je na tom tak úžasnýho?“

„Já nevím, to koření, ty chutě a tak. Tímhle nás v lochu nekrmili a předtím jsem žil jenom o umělý výživě, fetu a energiťácích.“

Jenny si utřela omáčku z úst a zakroutila hlavou. „Možná, že těch dní už tolik nemáš. Přesněji čtyři,“ oznámila a schováním palce ukázala číslovku na prstech.

Kevin šokem vyplivl nerozžvýkané sousto zpátky do krabičky.

„Vopatrně, sakra!“ okřikla ho. „Ne že mi zasereš potahy.“

„Ne, že zasereš MOJE potahy,“ opravilo důrazně auto.

Jenny protočila oči.

„To jako myslíš…,“ začal roztřeseným hlasem Kevin.

Jenny přikývla. „Tvůj velkej den. Už je to domluvený, ved sis dobře. Gratuluji,“ utrousila neupřímně.

Kevin nějak přišel o hlas. Věděl, že to jednou přijde. Chtěl to. Ale teď, když znal přesné datum, znejistil. Pohlédl skrz okno ven na ulici ozařovanou holografickými reklamami, jíž ze všech stran okupovali nemocemi prolezlí chudáci, kteří neměli ani na základní bio upgrade nebo dávku medicínských nanobotů. Hleděl na stejnou lůzu, jakou bude on sám, když tuhle srandu nepodstoupí.

„Oukej. Jsem redy,“ pokusil se přesvědčit hlavně sám sebe.

Jenny hlasitě vzdychla a promnula si obličej. „Měl ses na to vykašlat, dokud to šlo. Zdechneš tam v každým případě. Tenhle život není žádnej život. Sama jsem už dávno chcípla, chápeš?“

„To je nějakej další test? Celá ta zkouška je jenom fejk, že jo. Jde o to ukázat, že jsem schopnej do toho jít. No ták, mně to můžeš říct,“ žadonil rozzářeně.

Jenny se zakuckala. „Ty ses posral? Je to zkurvenej fakt. Je to vopravdový jako vzduch, co dejcháš, jako tyhle nudle!“ vřískla a prudce zahrkala svým kelímkem až několik mastných těstovin skončilo na potahu sedadla pro řidiče. „Někdo si tam prostřelí ksicht a já budu u toho!“

Kevin zezelenal.

„Já – já…,“ zakoktal se.

Upustila svůj kelímek s nudlemi a prudce popadla Kevina za vlasy na zátylku. „Do prdele, neříkej mi, že sis myslel, že je to nějaká pošahaná sranda,“ procedila křečovitě.

„Ne, já jen doufal…Sakra já nevím,“ blekotal.

Pustila ho. Potřebovala vzduch. Umělá inteligence to okamžitě poznala z výrazu v jejím obličeji a okýnko u řidiče se dalo do pohybu. Konečně mohla přemýšlet.

Zaklonila hlavu a upřela svůj prázdný pohled někam do stropu auta čalouněného kvalitní syntetickou kůží.

„Tak chceš do toho jít, nebo ne?“

***

 

Měla zpoždění. Musela přidat, sešlápla plyn, jak jen to šlo. Nemělo smysl se krotit, každý fízl už dávno poznal Jennyino auto. Jenny rovná se Lucas a Lucas rovná se zatracený zákon. Otřela pot z čela. Nemohla zmeškat Kevinův velký den.

„Jestli ještě trochu přidáš, možná porušíme i pár fyzikálních zákonů,“ varovala umělá inteligence.

„Musím tam bejt v čas,“ oponovala.

„Na popravu?“

„Tak nějak,“ odtušila Jenny a polkla. „Vyzvedneš ho u obchoďáku a odvezeš, kam bude chtít. Hlavně nesmím vědět kam, někam hodně daleko,“ poručila.

„Já vím,“ odtušilo auto. „Taky odinstaluju svoji aplikaci a smažu trekovací log. My dvě už se nikdy neuvidíme.“

Jenny se hořce pousmála. „Říkala jsem ti, že dávat věcem jména nemá smysl.“

„Ani některým lidem,“ připomněla umělá inteligence.

Konečně přistála na plošině sto sedmdesátého třetího patra uzavřené výškové budovy bývalé nemocnice. Celý objekt patřil Lucasovi, v několika horních patrech obvykle pořádal svoje dýchánky a většinu spodních okupovali squateři. Obě skupiny se vzájemně tolerovaly, jedni měli střechu nad hlavou, druzí zase odbytiště a síť dodavatelů pro svůj produkt.

Vysoké tmavě červené tenisky z tuhé látky stanuly na betonové plošině.

„Uložila jsem všechny naše jízdy do paměťového trezoru,“ zahlásil Wasp.

Jenny se nechápavě ohlédla za svým vysněným předraženým autem. Nikdy si ho nakonec ani nevážila.

„Zapomenout na tebe tak bude doslova nemožné, Jenny,“ vysvětlil Wasp.

Jenny zavřela oči a zasmála se. „Jsem ráda, že jsem nás nerozmázla o ten blbej strom.“

„Byla má pomoc užitečná? Ohodnoť prosím…,“ Wasp se odmlčel. „Sbohem, Jenny.“ Auto zažehlo motory a mrknutím oka zmizelo na noční obloze.

Lucas už na ni netrpělivě čekal v chodbě bývalé čekárny. Jenny se ploužila směrem k němu, nespěchala. Pach zatuchliny, plísně a staré dezinfekce jí vracel mnoho vytěsněných vzpomínek na každou jednu zkoušku, které se tady kdy účastnila včetně její vlastní.

„Tak kde jste, sakra? Všichni už čekají!“ vyjel Lucas a hodil palcem směrem k otevřeným dveřím do jedné z bývalých ordinací. Byla vyskládaná igelitem, uprostřed něhož ležel zbídačený sparing partner. Okolo něj postávalo několik důležitých lidí z TekRobotics, popíjeli, vtipkovali a smáli se. Přišli se pobavit a pořádně si vsadit.

Jenny neodpovídala. Lucas prosvítil temnou chodbu svým umělým okem a zaraženě se zamračil.

„Kde máš toho svýho?“ zaburácel zděšeně.

Jenny bezděky pokrčila rameny. „Tak to fakt nevím,“ oznámila upřímně.

„Ty nevíš?! Co to, sakra, hraješ?“ vztekl se a jeho hlas přešel do nelidsky kovové barvy.

„Asi zdrhl,“ zaznělo stroze.

„Kdy? Kam? Ještě včera jsme ho kontrolovali a byl v tom posraným obchoďáku! Mělas ho hlídat! Dávno je pozdě si to rozmejšlet, chlapi čekají!“ burácel

Jenny jen mlčky postávala, potahovala ze své cigarety a nechala se sekýrovat jako malá holka, co porušila večerku.

Lucas hlasitě vzdychl a trochu se zklidnil. Stiskl kořen svého nosu a nakrátko se zamyslel.

„Tak poslouchej, okamžitě nasedneš do ty svý káry a podíváš se po něm, nebude daleko, zkus doky, nádraží, cokoliv. Pokud ho do půl hodiny nenajdeš, čapneš prvního podělanýho pobudu a přivedeš ho sem. S tím šmejdem to vyřídíme pozděj, takto s náma nikdo vyjebávat nebude.“

Jenny vyfoukla cigaretový dým a zakroutila hlavou. „Seru ti na to,“ oznámila povýšeně.

„Tak ty na to sereš?! Proč mám dojem, že ho kreješ, ty svině zrádná? Toho hajzla najdem, to si piš a voba vás rozprodám na orgány!“ běsnil až jeho céva na spánku pulzovala rychlostí taktu moderního techna.

Jenny se pobaveně usmála. On si snad myslel, že ji ještě mohl něčím zastrašit.

„Zapomeň na toho kluka. Nic takovýho nebude třeba,“ odporovala klidným tónem.

Lucas už – už sahal po zbrani.

Jenny uhasila svou ošuntělou umělou cigaretu a schovala ji opět do kapsy.

„Vezmu to za něj,“ oznámila odevzdaně.